Neboj, dýchej, čaruj je fascinujícím dokumentem o talentech a vášních Davida Stypky
Protože uznávám a líbí se mi filmy režiséra Dana Svátka (Úsměvy smutných mužů, Dvě slova jako klíč, Zápisník alkoholičky...), zaujal mě i svým dokumentem, který natočil o Davidu Stypkovi, velké hudební osobnosti. Přiznávám, že mě film Neboj, dýchej, čaruj (2026), který jsem viděl v jednom kroměřížském kině, naprosto pohltil.
Samozřejmě znám Davidovy písně, videoklipy, jeho hlas a vůbec jeho skvělou tvorbu, také jsem byl jsem na jednom z jeho posledních koncertů, ale leccos o jeho osobnosti zachytil právě Svátkův dokument. Je v něm spousta osobních až nitěrných doteků od Davidových blízkých, přitom bohaté je i obrazové ztvárnění dokumentu. Ta kombinace hudby, vyřčených názorů i obrazem čili kamerou Jakuba Šimůnka zachycená poetika je podle mého povedeným rozklíčováním nekonvenční osobnosti Davida Stypky (1979 – 2021).
Je to velký příběh, do kterého vstupují se svými vzpomínkami nejen důležití lidé a osobnosti, kteří byli součástí života talentovaného umělce jako členové z jeho kapely Bandjezz, blízcí kolegové (Jindra Polák, Ewa Farna, Mirai Navrátil, Kateřina Marie Tichá), novináři a další důležité lidé z branže (Martin Červinka, Martin Ledvina). Chvílemi fascinující obrázek o jeho kariéře dotvářejí jeho písně i texty, přitom důležitou roli hrají i autentická videa z nejrůznějších akcí, koncertů a setkání.
Ale jaký byl kluk z malé vesničky u Frýdku - Místku ve skutečnosti, to odhalují až otevřené výpovědi jeho matky, sestry, životní partnerky a matky jeho tří dětí nebo přítelkyně, která k němu měla hodně blízko. Je jasné, že umělci a tvůrci by nebyli těmi pravými umělci, kdyby se jejich život odehrával jen v zajetých kolejích. A třebaže si David Stypka vážil domova, rodinné sounáležitost a byl hrdý na své děti, přesto si on dopřával určitou volnost, svobodu a možná i napětí. Bez toho všeho by jeho písničky byly asi fádní, černobílé.
I když prestižní české hudební ceny (Anděl, Žebřík, Jantar…) nezískal náhodou, což o něčem vypovídá, dokument Neboj, dýchej, čaruj je přece jenom značně otevřeným pohledem do zákulisí jeho kariéry i intimního života. Lidsky, mile a dnes už s nadhledem vypráví o kumštýři, který nejen tvořil hudbu, ale hodně času věnoval i oblastním novinám, což bylo jeho „civilní“ zaměstnání.
Tak jako tak toho stačil během svého poměrně krátkého života docela hodně. Jako muzikant se dovedl prosadit, ale také vášnivě žil, měl rád společnost. Sport nebo móda mu nic moc neříkaly, ale o to víc miloval lidi. O tom všem je svižný dokument talentovaného filmaře Dana Svátka. Kdo film zatím neviděl, tomu doporučuju!
Robert Rohál
Foto Radek Drbohlav/Holiday Films
